Zdraví

Moje bejvalá kámoška anorexie

Ze začátku bych ráda řekla, že nejsem žádný odborník a že všechno to, co si tady přečtete, jsou jen moje osobní zkušenosti a pohledy na danou věc.

Jak začít psát o takovémto tématu, to zatím netuším. Nejdříve by bylo fajn říct, co taková anorexie vlastně je. Anorexie je porucha příjmu potravy, kdy člověk (záměrně nepoužívám slovo holka, jelikož anorexií v dnešní době trpí i velká hromada kluků) začne zcela nenávidět své tělo. Je to vlastně o tom, že si i jako chodící kostra budete připadat jako koule, a je vám úplně jedno, že vám okolí vnucuje opak.

Můj příběh s anorexií je asi takový. Jednou jsem se prostě rozhodla, že změním svůj jídelníček. Napadlo mě to asi rok potom, co jsem přestala tancovat (tančila jsem závodně asi deset let). Řekla jsem si, že by bylo fajn se víc starat o to, čím své tělo krmím, a tak jsem se do toho pustila. Přestala jsem jíst bílé pečivo, junk food typu hranolky z mekáče a další potraviny, které obsahují hromadu bílého cukru a přepáleného tuku. Ze začátku to byl příjemný pocit, to zas ano. Dbala jsem na to, abych za den snědla dostatek zeleniny, bílkovin a pila hodně vody. Ironií na tom je, že jsem se pro tento způsob stylu života rozhodla, když jsem měla cca 47 kilo.

Pamatuju si, že jsem si asi měsíc potom na sebe brala kalhoty, které jsem dlouho předtím neměla, a najednou mi byly volnější. Docela mě to překvapilo, protože (věřte tomu nebo ne) vážně mi v tu chvíli ještě nešlo o hubnutí. No a tak jsem se šla pro zvědavost zvážit a zjistila jsem, že mám dole asi dvě kila. Měla jsem radost, bohužel. Dnes si říkám, že kdybych ten den na tu váhu nestoupla a neviděla to číslo, tak by to asi nedopadlo potom tak špatně. No, každopádně jsem se hned potom začala snad každý den přehnaně zkoumat. V kuse jsem se vážila a stála před zrcadlem. Mezi lidmi jsem neustále porovnávala své tělo. Pořád jsem zkoumala nohy ostatních holek. Sama nejsem zrovna nějaká žirafa, takže nohy nikdy nebyly nejhubenější část mého těla. Jakmile jsem viděla, že je někdo výrazně hubenější než já, snažila jsem se tomu vyrovnat. A pak to začalo být horší a horší.

To, co teď napíšu, je takové to trapné klišé od psychologů. Ale sociální sítě mají opravdu obrovský vliv na to, jak se všichni vnímáme (co se vzhledové stránky týče). Ve zkratce – to že jsem měla instagram plný hubených „fitnessek“ a modelek mi zrovna moc nepřidávalo. Lidé, co se se mnou bavili, by vám asi potvrdili, že jsem byla už v tu dobu hubená. Ne tolik, že by mi všude trčely kosti, ale kalhoty jsem si kupovala tak 34 a někdy 32. To jsem měla něco pod 45 kilo.

Asi vám může připadat divné, že si doma nikdo ničeho nevšímal. Podle mě to bylo proto, (a to mi i nedávno rodiče potvrdili) že já jsem prostě jako ,,teenager“ s nimi netrávila tolik času. Byla jsem věčně někde venku – se psem na procházce – zavřená v pokoji s hudbou nahlas apod. (asi všichni známe, že?). V životě by mě nenapadlo tohle všechno dávat za vinu svým rodičům. Rodiče mě považují za tvrdohlavého člověka, takže mamka prostě počítala s tím, že se musím spálit a pak toho nechám. Ale tím spálit asi zrovna nemyslela tři roky s anorexií. Spíš doufala, že mě to přehnaně zdravé stravování přestane po chvíli bavit.

To, že jsem začala jíst zdravěji jim nijak nevadilo. Táta si začal všímat, že jsem taková ,,mrtvolnější‘‘ (ikdyž jsem schválně nosila volné oblečení). Začínala jsem padat do depresí (což mě předtím nikdy netrápilo), přestala jsem chodit ven s kamarády (protože bych třeba náhodou musela sníst něco, co není super healthy) a hlavně -> začala jsem přehnaně cvičit.  A takhle se to táhlo cca rok. Prostě jsem jedla co nejméně zpracovaných potravin, žádný bílý cukr, bílou mouku a pořád jsem pila vodu.

 

Ten další rok to bylo překvapivě ještě horší. To jsem si velice šťastně udržovala váhu něco málo nad 40 kg, ale lidi mě začínali víc a víc řešit. Nemyslím to vůbec špatně, teď jsem za to neskutečně ráda, ale doma jsem pořád poslouchala, že vypadám hrozně, že nikam nechodím, že jsem pořád sama.. 

Co si tak pamatuju, tak jsem snad měla ještě i docela dost vlasů, ale kosti už mi hodně lezly ven. Potom v létě jsem se ségrou letěla do Itálie, a to si se mnou fakt užila. Upřímně ji obdivuju, že mě tam někde radši nenechala. Let’s be honest, kdo byl kdy v Itálii asi tuší, že Italové mají k večeři asi šest chodů, a je to samá bílá mouka, smetana a podobně. To byl pro mě přímo horor. V podstatě jsem ségře zkazila úplně celou dovolenou. Po nocích jsem nespala, ale brečela, proč tohle dělám, že tím neubližuju jenom sobě, ale i ostatním. Takže když jsme se vrátily domu, úplně jsem obrátila.

Začala jsem jíst plnohodnotná jídla (cca tak nějak jím i teď a mám něco kolem 50kg, takže to bylo v pohodě), začala jsem hlavně posilovat, snažila jsem se chodit mezi lidi a trávit víc času s rodiči. Říkala jsem si, že je to fajn pocit. Deprese pomalu upadaly, ale problém tu pořád byl. Nemohla jsem se podívat do zrcadla, a dokonce jsem, myslím, i odnesla váhu z koupelny, a schovala ji někam do skříně, aby mě to nelákalo. Všem okolo jsem říkala, že jsem v pohodě, že už je to dobrý, a že už to nikdy víc neudělám. A všichni měli radost, juchů.

Tak nějak to pokračovalo až mi někdo (už nevím kdo) z rodiny na oslavě řekl, že už vypadám lépe. Opět to nedávám za vinu tomu člověku. Jestli tohle čte někdo, kdo si anorexií také prošel, tak to pochopí. Jakákoliv narážka na to, že se mi třeba vrátila barva do obličeje, že už mi tak netrčí lopatky atd., bylo pro mě dost zlomový. A tak to začalo nanovo, jenže mnohem rychleji. Jelikož už jsem věděla, jak moje tělo na co reagovalo, tak jsem hubla příliš rychle.

Vůbec nepřeháním, když řeknu, že to bylo nejhorší období mého života. Nějakou chvilku to trvalo, ale dostala jsem se na nějakých 37 kilo, a furt mi to připadalo hodně. Teď si asi říkáte, že jsem byla blázen. A jo, byla. Nemocný blázen dokonce. Přidala bych sem i nějakou svojí fotku, ale všechny jsem je smazala v době „dávánísedhromady“. Byl to vážně hnus. Žila jsem v podstatě pouze na vodě a občas jsem si zobla trochu zeleniny. Dřív jsem se lidí furt dokola ptala, jak vypadám, jestli jsem hubenější. Nyní už jsem ale byla ve stadiu, že jsem žila (spíš existovala) ve svým světě, a lidé kolem mě vůbec nezajímali. Takže pro toho, kdo mě poznal v tomhle období: Sorry kámo, mohl jsi poznat moje lepší já..

Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem už ani nemohla sportovat, jelikož mě bolely kosti asi jako 90letou babičku. V důsledku toho jsem musela ubrat na kalorickém příjmu, abych náhodou nepřibrala. Vážila jsem se x krát denně a řešila jsem každý gram. Samozřejmě jsem i zvracela a splachovala jídlo do záchodu, nebo ho prostě někam vyhodila. Asi by mi mělo být trapně to tu takhle psát, ale jestli to čte jediný člověk a pomůže mu to, budu jedině ráda.

Vím, že v tu dobu mi ségra pořád říkala, že mě objedná na psychiatrii, že tohle není normální. Je fakt, že já to vždycky dokázala nějak zahrát. Když jsem s ní trávila čas, samozřejmě mě stále brala na jídlo. Neměla jsem s tím problém, protože jsem to v pohodě snědla, a pak jsem na „tajňáka“ běžela zvracet. Tohle bylo období plné lží a přetvářek. Lhala jsem spolužákům ve škole, ostatním kamarádům a rodině. Nic na co bych mohla být hrdá.

Byla jsem téměř pořád sama, zavřená v pokoji, anebo někde venku. Nejhorší na té věčné samotě, kterou jsem si způsobovala sama, bylo to, že jsem měla prostor přemýšlet. Říkala jsem si, jak dlouho to asi takhle vydržím. Jak dlouho vydržím žít na 200 kaloriích denně a co budu dělat, když mě nikdo donutí zase jíst. Opět nepřeháním, přemýšlela jsem jak to ukončit. Dokonce jsem si i zjišťovala, jakými léky by se dalo nejrychleji předávkovat. Vážně mě ten život nebavil. Ráno jsem se těšila na večer. Dělala jsem furt jedno a to samé pořád dokola.

Pamatuju si i stavy, kdy jsem měla fakt pocit, že zkolabuju. Dost často se mi to stávalo, když jsem šla třeba ze školy. Po celém dni bez jídla se mi motala hlava. Když jsem si sáhla na srdce, tak jsem ani nevěděla,  jestli ještě stále bije. Často se mi dělaly mžitky před očima. Hned jak jsem přijela domů, usnula jsem, protože to tělo už fakt nemělo z čeho brát energii. Měla jsem šílené deprese, úplně jsem se nesnášela, i jsem si schválně ubližovala. To moc lidí ani neví, protože jsem pořád chodila zabalená ve svetrech a v mikinách. Asi vás to překvapí, ale takhle jsem vydržela celý rok. Jestli vás zajímá, co na to rodiče, tak ti byli zoufalí. Problém byl v tom, že jakmile mi začali nutit léčbu, tak jsem předváděla hysterické scény, takže jejich snažení bylo velice marné.

O prázdninách po třeťáku se něco změnilo. Začala jsem se zase snažit. Hledala jsem příběhy holek, které nad anorexií zvítězily. Obdivovala jsem je. Opět jsem začala jíst, sice po troškách, ale začala. Každý den jsem chodila běhat, protože jsem ještě pořád řešila množství tuku na svém těle. Běhala jsem zhruba 7 km denně, a asi nikoho nepřekvapí, že jsem si úplně oddělala kolena. Tohle mělo jednu velice pozitivní stránku – objevila jsem jógu. Doma jsem cvičila podle videí, kupovala si knížky a pak jsem začala navštěvovat kurzy power jógy, čemuž se věnuji dodnes. Jóga byla vážně asi to, co mi nejvíc otevřelo oči. Jo, je zlé to tahle napsat, ale to, že kvůli mně trpěli ostatní lidé mě předtím neprobralo. Na to jsem (bohužel) byla až moc sobecká.

No a tak jsem cvičila a cvičila, jedla a jedla. Chodila jsem ven s kamarády, na procházky se psem, na vínko se ségrou a podobně. Svět byl najednou veselejší. Vzpomínám si ještě na jedno slabší období, když jsem začala přibírat. Jelikož jsem měla nějakých cca 40kg a postupně jsem přibrala na nějakých 54kg, tak to bylo hodně náročné. Zaprvé si toho každý všimnul, takže jsem pořád poslouchala něco jako že mám konečně taky zadek. Měla jsem pár chvilek, kdy jsem si říkala, že se k té anorexii zase vrátím, ale pak jakási podezřele rozumná část mého mozku uznala za vhodné, že ne. Za druhé – největší problém pro mě byl asi to, že se mi po přibrání vytvořila výrazná celulitida. Nejspíš to tělo chápu, protože ta kůže se prostě nestihla přizpůsobit. Problém byl, že se to odehrávalo zrovna v létě. Ale časem se to zlepšilo, a teď je to celkem v pohodě. Další věc, která holkám asi dojde byla ta, že jsem celý ty tři roky nedostala menstruaci, takže jsem se pak každý měsíc svíjela v bolestech – a mám to tak doteď. Další supr věc je, že jsem si kompletně rozhodila hormony, takže teď ve ,,skorodvaceti“ letech mám občas pleť jak čerstvý puberťák, no. Ale žiju – a to je docela fajn.

Začala jsem jíst asi jako každý, kdo není nějaký ultra super fitness člověk. Prostě jím doteď hodně zeleniny a bílkovin, piju hodně vody. Ovšem zajít občas do mekáče na hranolky, zapít to colou a dát si potom mražený jogurt politý čokoládou, to mi problém nedělá.

Jinak za nic z toho, co se mi stalo bych nikdy nevinila moje rodiče, že se málo starali nebo tak něco. Taky bych si nedovolila házet vinu na kamarády, že se mi nesnažili pomoct, a že občas řekli něco, co mi moc nepomohlo. Oni se mi snažili pomoct, jenom já jsem to neviděla. A to, že mi někdo řekl třeba: Dneska ti to sluší a já si to přeložila jako Ty jsi přibrala, viď?, to doopravdy není jejich vina. Taky mě doteď docela mrzí, že mě pár lidí poznalo v tom výše zmíněném debilním období, a že si se mnou asi zrovna nerozuměli. V klidu, taky bych si se sebou nerozuměla. Taky mi docela často někdo říká, že teď se chovám jinak, že jsem velký flegmouš, a že jsem se hrozně změnila. To že jsem se změnila není tak úplně pravda, já taková byla vždycky, jen mě většina lidí poznalo na střední, když jsem zrovna nebyla úplně vyrovnaná. Ikdyž to nerada přiznávám, projít si anorexií mělo i obrovský pozitivum: začala jsem si vážit života. Snažím se dělat to, co mě baví, trávit čas s lidmi, které mám ráda.  A hlavně mě to naučilo jednu životně důležitou věc: úplně kašlat na to, co si kdo myslí, kde o vás kdo mluví a jak. Je to váš život (žijete pouze jednou), tak si ho užívejte po svém. Jo a prosímvás, nelitujte mě. Shit happens prostě.  Já to píšu hlavně proto, že by se o takovýchto věcech mělo mluvit.

Tak zas někdy a snad veseleji. 🙂 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.